Tereza Zimovjanová: spontaneous

Lidi si občas myslí, že jsem hrozně chaotický člověk. Že nic nestíhám. Že mám ve všem bordel. Že jsem všude pozdě, mám pořád binec v pokoji, nic si nepamatuju, nedělám nic pořádně. Že se většinu času flákám. Myslí si to i mí nejbližší, třeba ségra a máma. Vlastně i táta. Taky trenér.

Sometimes people think that I am a really chaotic person. That I run out of the time, all the time. That I have mess in everything. That I am late for everything, my room is dirty, don't remember anything, don't do anything properly. That I waste most of the time. Even the closest people think this way about me. My sister, any my mom. Actually, even my dad. My coach.

Říkám to spíš s nadsázkou. Samozřejmě si to myslí, ale taky (aspoň doufám) ví, že nějaký věci stíhám na čas a že mimo trávení času na sociálních sítích zvládnu za den i něco jiného. :D

Ale, mě to vlastně baví. Občas (opravdu občas či spíše hodně zřídkakdy) mám všechno na čas, všechny maily poslané, resty dodělané, jsem najezená, vyčůraná, mám odtrénováno, a už třeba v sedm večer vím, že nemám nic na práci a klidně bych mohla jít spát... v těchto chvílích mě zachvátí panika, že mám volný čas, že jsem vše stihla, že už nemám žádný další plán. V těchto chvílích zjišťuji, že mít vše na čas a mít 'opravdový' volný čas je hrozná nuda, která mě děsí, a že to vlastně za to nestojí. Asi potřebuji k životu stres, pocit, že toho musím zvládnout ještě milion a nic nestíhat. Takže jednou za čas docílím tohoto vrcholu 'mámvšechnohotový', zjistím, že se mi to ale vůbec nelíbí, a tak pokračuji na pár měsíců zase v módu 'totálněnicnestíhám'.

Taky bych chtěla poznamenat, že mám plán skoro vždycky a skoro vždy si všechno podrobně naplánuju. Občas na sekundy.

Poslední víkend byl taky super úkazkou mého Terkství. Nebo Zimovjanovství, protože tohle mám po tátovi, řekla bych. Předává se to v genech. Má ségra byla na jižním Slovensku s našimi známými, kamarád a kouč byli na Světovém poháru v triatlonu ve východním Maďarsku, a já jsem měla volný víkend. Ve středu večer jsem si řekla, že by to šlo přece nějak všechno spojit a využít. Ve čtvrtek jsem si koupila lístek na páteční vlak na Slovensko, pro mě a mé kolo. Pak jsem šla do práce, kde jsem skončila asi ve čtvrtek o půlnoci...
...a v pátek v 5 ráno jsem už seděla ve vlaku. S sebou pidi baťoh s nejnutnějšími věcmi, a drandila jsem si na Slovensko. Vystoupila jsem z vlaku v Nových Zámcích a jela na kole směr malá vesnice na južnom Slovensku. V půlce cesty mě píchla vosa do horního rtu, a protože jsem HROZNĚ alergická na vosí a včelí štípnutí, musela jsem zastavit u prvního domu v první vesnici, kam jsem se dostala, vběhla na dvůr překvapeným Slovákům... a poprosila o Ibalgin, nebo Zyrtec, něco na alergii, nebo aspoň na zánět, a paní Slovenka mi přinesla takový, diplomaticky řečeno trochu starší acylpirin, z útrob jejich domku. Doplnila mi vodu ve flašce na kolo, strašně jsem jí poděkovala, že mě zachránila, hodila jsem do sebe dva acylpiriny z roku 10 asi, ještě se paní zeptala, odkuď že jsem, a poté vůbec nechápala, co děla pražské děvče samo na kole na jihu Slovenska, ale to už jsem chvátala ze dveří, ať se dostanu k ségře a známým a zyrtecu.
Dalších 40km jsem snad nezastavila, po prvních minutách malátnosti jsem už svištěla, pak jsem se konečně dostala na chatičku ke známým a ségře a spolkla si vysněný zyrtec. Malý šlofík, a později odpoledne jsme si skočily zaplavat na místní koupaliště, ke kterému už máme takový kultovní vztah. V téhle slovenské pidi vesničce zvané Santovka jsem strávila přes deset lét, naučila se tu plavat, a učila tu plavat další děti, dostala první pusu..
Večer halušky s brynzou v místní kolibě, Vinea, všude slunečnice.. miluju to. Tohle pro mě znamená léto!

V sobotu ráno mi ale výlet pokračoval. Ráno jsem se s holkama nasnídala a pak frčela 45km do maďarské pohraniční vesničky, ze které jel přímý vlak do Budapešti. Kupování lístku v maďarštině jsem zvládla na jedničku, naštěstí.
V Budapešti jsem musela přejet z jednoho nádraží na druhé, pršelo, ale přejezd města jsem přežila. Jen mi na nádraží paní odmítla prodat lístek do vlaku, který jsem potřebovala, že prý se do něj nesmí s kolem..
Co teď? Vlak, který by mě vzal, by jel až ve čtyři odpoledne, a nestihla bych koukat na závod. Mohla jsem jet dřívějším vlakem, který jel tak napůl cesty, a navazoval na něj vlak směrem k mé cílové destinaci, ale ten už nebral zase kola. Kdo se má v maďarských vlacích vyznat, že. Po mini panickém záchvatu (proč tohle sakra dělám? Proč se tahám s kolem a vlakama? Proč jsem radši nezůstala doma? Nebude lepší tu prostě zůstat, na nádraží v Budapešti, a rozbrečet se?) jsem se rozhodla risknout vlak do města na půl cesty, a pak při pětiminutovém přestupu zkusit proniknout do vlaku č.2, který kola brát nesmí...
...ale vzal. Takže, uf, seděla jsem ve třetím maďarském vlaku, dojela do vesnice zvané Nyékládháza, odkud už to bylo jen 20km do Tiszaujvároše, kde se konal zmíněný světový pohár v triatlonu. Stihla jsem to, viděla jsem závodit Honzu Volára, a strašně jsme všichni nechápali, jak jsem se sem vůbec zvládla dostat, a ještě k tomu na čas.

Na tomto místě bych hrozně ráda poděkovala lidem z Evropské unie, kteří rozhodli, že se od června můžou po Evropě používat národní internetová data. Jinak bych asi, vlastně spíš určitě, zůstala někde ztracená v Maďarsku, a to by mi přece doufám nikdo nepřál.

V sobotu večer jsem s Danielem (trenérem) a Honzou Volárem prozkoumala nedaleký Miskolc (třetí největší město v Maďarsku), popila pár ciderů...
...a ráno v neděli nás čekalo rozhodování, co dál. Protože se Honza do nedělního závodu nenominoval, čekala nás 'pouze' cesta domů, takže jsme se ráno rychle sbalili a odjeli. Můžem jet třeba na Balaton, ne? Tak jsme jeli na Balaton, stejně jako by to udělali generace Čechů před námi.

Nicméně, projíždíme Budapeští, tak nás napadlo se stavit aspoň na kafe. Najdeme fajn místo na parkování... a vlastně, proč tu nezůstat celý den. Budapešť je přeci hezká.

Tak zůstanem v Budapešti celý den. Chodíme po městě, sníme ne úplně zázračný langoš někde v centru, chvílí posedíme ve fanzóně mistrovství světa v plavání, které zrovna v neděli v Budapešti začínalo. Sedíme na Margaretině ostrově, cucáme zmrzlinu, kolem nás plno Maďarů, a koukáme na Katie Ledecky na obřích obrazovkách. Maďaři fandí. Teda, tak maďarsky. Takže tak, hodně decentně fandí, řekla bych.

Večer dáme nudle v čínský restauraci a fičíme směr Praha. Řídím část cesty, asi 300km přes Maďarsko, Slovensko, Česko. Ani jednou mi nechcípne motor. Jsem na sebe pyšná. Za odměnu si dám na pumpě Míšu termix vanilku, což je mimochodem NEJLEPŠÍ ZMRZLINA NA SVĚTĚ, a momentálně jsem na něm úplně závislá.

Ve čtyři ráno v pondělí dorazím domů. Jdu spát. Super výlet, řekla bych.

Pak jsem si o několik hodin později rozřízla celou dlaň, když jsem uklouzla v kuchyni s meruňkovou marmeládou, která se celá roztříštila a pořezala mě. Jela jsem záchrankou do nemocnice, se ségrou. Mám dva stehy. Nemůžu na mistrovství republiky v triatlonu v Táboře, kde mám obhajovat titul z minulého roku. Ok. Možná nebudu moct ani další víkend na mistrovství Evropy v triatlonu do 23 let, na které trénuji posledních šest týdnů, a je to v podstatě jeden z hlavních vrcholů sezóny. OK.

Vždyť co. Zase si něco vymyslím. Třeba něco spontánního.

Tak zatím. A jezděte taky na náhodný výlety, je to sranda. Teda, kromě těch záchrankou do nemocnice na Bulovce.
Pa, Terka

P.S. fotky dole!

I am exaggerating a bit, of course. They really do think that but also (at least I hope) they know sometimes I can be on time and that I do something else during the day besides checking social media.

But, I actually like it. Sometimes (or more like rarely, very occasionally) I am really done with everything on time, all emails sent, all work finished, I am not hungry, I don't need to go pee, I am done with training and I could even go to bed.. at these moments I get very panicky, that now I am free and have a free time, that there is nothing else to be done, no plan. At these moments I realize that to be done with everything on time is actually quite boring, so boring so it scares me, and it is not worth it, really. I probably need a stress in my life, I need this feeling that I need to do a milion of things, and to be running out of time all the time. So once in a time, I achieve this 'Iamfinishedwitheverythingontime' peak, I realize I strongly dislike it, so then I go on with few months of 'mangoshIhavenotimeforANYTHING'.

I also would like to make a note that I almost always have a plan and I plan out everything. Sometimes I plan out every second of the day, even.

Last weekend was a great demonstration of my 'Terezish behaving'. Or 'Zimovjanish', since I think I inherited this after my dad. It is a gen thing, maybe. My sister was at south of Slovakia with our family friends, my coach and my friend were at Eastern Hungary for a Triathlon World Cup race, and I had a free, upcoming weekend. On Wednesday evening I was thinking, hey I might try to connect all of this, somehow. On Thursday I bought a train ticket for a Friday train to Slovakia, for me and my bike. Then I went to work and finished around Thursday midnight...
...and on Friday at 5AM I was already on train towards Slovakia. With a small bag with a few neccessities only. I got off at Nové Zámky station and continued on bike towards a little village at South Slovakia. In the middle of the journey I got stung by a wasp, stung in my upper lip, so I had to stop at a first house that I saw... I ran into a house of some people, asking for a medication against allergies or against inflammation, and this older Slovakian lady brought me, diplomatically said, slightly older pills from some hidden place in her house. I swallowed two pills quickly, she got me some water for my watterbottle, I thanked her so much for saving my life, the lady even asked where am I from so then she was surprised that there is a girl, alone by herself, on a bike, cycling through the middle of nowhere in the south of Slovakia. Oh well. I ran out of the house, and cycled quickly towards sister and family friends and proper against-allergy pills.
Next 40km I cycled maybe even without stopping, after first few very dizzy minutes I felt already quite ok. I arrived at the destination, met my sister, family friends, and finally swallowed the dream pill of Zyrtec (the allergy medication). Little nap, and later we swam in a local outside pool. This pool has a place in my heart. I spent over ten summers at this village called Santovka, learnt to swim here, then taught some next kids to swim, also got a first kiss here...
In the evening we ate 'halušky' (traditional Slovakian food, kind of potato pasta covered in a lot of cheese with a crispy bacon on it) in a local restaurant, drank some Vinea (a brand of a drink in Slovakia, also quite classy grape-tasting soda), there were sunflowers everywhere alongside the roads... I love it. This is what the word 'summer' means for me.

On Saturday the trip went on. I ate early breakfast with the girls and then set off for 45km ride towards a village in Hungary, close to Slovakian-Hungarian borders. There was a train going directly to Budapest, Hungarian capital, and I was intending to take this train. I succesfully bought a ticket in Hungarian (no worries, I don't know a word of it!! Or just two maybe) and continued on a train with my bike.
In Budapest I had to cycle from one train station to another, it rained and it was a little bit awful but I survived. Just, a lady at the train station refused to sell me a ticket on a train that I needed to take, because it was not allowed to travel on this train with a bike. What to do now? The next train that could take me to the place I needed to get to was departing at 4PM and I would miss the race. I could take an earlier train that would take me halfway there, and again a not-bike-friendly connecting train could eventually take me to the final destination. Who is supposed to understand this Hungarian train system, right. After getting slightly panicky (Why am I damn doing this? Why am I going by a train, moreover, with a bike? Why didn't I rather stay home? Isn't it better just to stay here, at a train station in Budapest, and start crying?) I decided to take the earlier train to the city halfway and then, in a five minute meantime between this train getting there and the next non-bike-friendly train departing, to sneak into this train...
...and so I did. So, thanks god, I was on a third Hungarian train of the day, with me bike, later arrived in a village called Nyékládháza, and cycled 20km to Tiszaujváros, where the World Triathlon Cup was taking a place. I made it on time, saw my friend Jan Volar racing, and we were all wondering how it happened I made it to Tiszaujváros and even saw the race. Just funny.

At this place I would really like to thank to people of European Union who decided that since June this year we can use our national internet data all across the Europe. Otherwise, for sure, I would be right now lost somewhere in the middle of Hungary, and I am sure noone would ever wish me that.

On Saturday evening me and Daniel (coach) and Jan Volar explored nearby city called Miskolc (third biggest city in Hungary), drank a few ciders..
..and on Sunday morning we had to decide what to do next. Jan did not make it into Sunday finals, so all we had to do was to get back To Czech Republic. So we packed and decided to go to Balaton, which is a lake where a generation before us used to go for a summer when Czech people could not go to many places because of the Communistic regime. It was this, kind of, 'Hungarian sea'.

So we are passing Budapest... and decide to stop for a coffee. We find a good spot for parking. And.. you know, we can stay in Budapest. It is so pretty here.

So we did. We walked across the city, did some sightseeing, ate not the best quality 'langoš' (typical Hungarian food, rounded, thick 'pancake' with garlic, cheese, and sour cream, and ketchup <3), got to some fan zone for the FINA World Swimming Championships, that started exactly on that day. We sat on Margaret's island, many Hungarians around us, ate some ice cream, watched Katie Ledecky on a big screen swimming... Hungarians cheering, well in a Hungarian way, so it was very decent cheering.

In the evening we eat some Chinese noodles and then head towards Prague. I am driving a part of the way, maybe 300k across part of Hungary, Slovakia, and Czech Republic. The engine doesn't die any single time. (This is something that happens when you have not mastered your manual stick skills) I am proud of myself! To cheer on my driving skills I buy an ice cream called Míša at the nearest gas station (traditional Czech brand of an ice cream, and I just CRAZY LOVE Míša).

I get home on Monday 4AM. I go sleep. What a trip.

Then, few hours later, I cut my hand. I slipped in a kitchen with an apricot jam in my hand, and when I fell the glass broke and cut me at several places. Ambulance takes me to hospital, and they sew my palm... two stitches. I am gonna miss Czech Triathlon Champs where I was a defending champ from last year. Ok. I might even miss the European under 23 Champs the following weekend, which was a main focus for me for the last six weeks, one of the main peaks of the season. OK.

Well.. whatever. I will find something else to do. Something spontaneous.

So bye. And go to a random, spontaneous trips, it is fun. I mean, besides those by ambulance to the nearest hospital.
Ciao, Tereza

P.S. scroll down for pics!

první vlak celého výletu na prařském Hlavním nádraží (1. vlak z celkových 4)

first train of the trip, departing from Prague Main Train Station (1st train out of 4 total)

kafe po třech hodinách spánku je nutnost, ale i rozespalou mě šokovalo, že České dráhy podávají Starbucks kafe.. :D

coffee is essential after three hours of sleep but I still was shocked that there was Starbucks coffee served on a Czech train :D

tohle je Míša tvarohový! Taky láska!

So this is Míša the Czech ice cream! My love!

tohle je prosím, léto: nekonečné moře slunečnic a suché vedro jižního Slovenska

this is SUMMER: never ending fields of sunflowers and dry hot weather of Southern Slovakia

halušky, další láska

this is 'halušky', the Slovakian amazing dish

když zjistíte, že si umíte koupit lístek na vlak v maďarštině, kterou neumíte

when you find out you were able to buy a train ticket in Hungarian which you know nothing about

tuhle fotku jsem fotila zrovna když jsem měla mini panický záchvat na nádraží Budapešť Keléti pu. kromě faktu, že jsem byla totálně vynervovaná, že nemám tušení, jak se dostat do Tiszaujvároše, se mi jejich nádraží fakt líbilo!

I took this pic when I was just crauy panicky at the Budapest Keléti pu. train station. Besides being crazy nervous about having no clue how to get to Tiszaujváros, I really liked the train station!

Třetí maďarský vlak. Na fotce hladím kolo, že to se mnou takhle zvládá. Sice jsem musela sedět na zemi a držet si ho, ale díkybohu mě ten vlak vzal tam, kam jsem potřebovala

Third train that I took in Hungary. At the pic I am appeasing my train for doing such a good job travelling with me. I had to sit on a ground and hold my bike the whole time but thanks god, it took me where I needed to get