Je mi 22 a rok 2017 je pryč.
I am 22 and 2017 is gone.
já a dort k narozeninám... samozřejmě
me and cake for b-day... what's new
S tímhle článkem to je srandovní. Nejdřív jsem ho chtěla napsat okolo narozek (19.12.), ale nevyšlo to. Pak o Vánocích. Pak před Silvestrem. Teď je prvního ledna a konečně jsem se k tomu dostala, ale najednou se mi zas tak psát nechce. Protože trochu šílený rok 2017 je pryč a já jsem se rozhodla nechat všechen ten stres v něm.
V listopadu jsme po posledním triatlonu sezóny (konec
předchozího článku) dostaly volno. Chtěla jsem stejně trénovat, aspoň malinko, poněvadž jsem celý rok trénovala kvůli všem zraněním jen tak napůl, a necítila jsem se ani moc unavená nebo vyčerpaná. Bohužel, zjistila jsem, že trénovat nemůžu. Prostě jsem vůbec neměla čas.
Nikdy by mě nenapadlo, kolik času budu trávit školou a školní prací. Snažila jsem se spát alespoň sedm hodin v noci, protože po letošních otřesech mozku jsem si naordinovala neponocovat, ale zbytek času byla škola, škola, úkoly, a ještě práce v kavárně. Sociální život šel dost stranou. Neměla jsem čas přemýšlet, jestli jsem šťastná nebo nešťastná, jestli se mi stýská nebo nestýská (minulý rok právě okolo půlky listopadu se mi začalo stýskat), jestli mám čas jít tam a nebo tam. Čas jsem neměla. Na nic.
Navíc mě pořád bolel zub, ten samý, ze září, který mi musel zubař operovat. Pořád mě nějak tlačil, až do nosu, prostě divný. Zubař mi tedy měsíc a půl po operaci dal další antibiotika, takže jsem se nemusela cítit blbě, že netrénuji. Mimochodem, dost mě zaujalo, jak Američani berou antibiotika. Očekává se, že stejně budete chodit do školy - což dobře, chápu, nejsem už ve školce - ale je tu normální hned po jejich skončení začít trénovat, a nebo vlastně trénovat i s nima. Pokračujete se vším, jak kdyby se nic nedělo... jiný kraj, jiný mrav! Tady v Česku jsem vždycky ještě alespoň týden po antibioticích nic nedělala, alespoň mi to tak doktor téměř vždy naordinoval. Co je teda správně, žejo? K tomu se ještě vrátím později.
Thanksgiving Break, tedy prázdniny okolo Díkuvzdání, byly pro mě docela vysvobozením z kolečka škola-škola-ještě víc školy-chození k zubaři, že mě furt bolí zub. Našla jsem si levné letenky do Fort Lauderdale, a přiletěla na pár dní za ségrou a její spolubydlící na Floridu. Bylo to hrozně fajn, užít si příjemnou společnost, na chvíli nemyslet na všechny školní povinnosti, jíst zásadně lepší jídlo než které dostanete ve školní jídelně, podívat se k moři a vidět palmy... a vidět ségru a mluvit česky, taky, samozřejmě.
Pak vás nebudu nudit tím, jak probíhalo následujících pár týdnů. Po návratu z Floridy jsem ještě strávila zbytek Díkuvzdání-prázdnin u našeho triatlonového trenéra, v jeho hezkém domečku asi dvě hodiny od Charlotte, a poté... poté jsem byla úplně hotová, pořád jsem dodělávala nějaké projekty, psala a přepisovala eseje, dělala ilustrace, animace, prezentace... přišlo mi, že to snad nikdy neskončí, že to nemám šanci dodělat, nebo alespoň ne včas, a přišlo mi, že jsem nikdy v životě netrávila školou tolik času. Každý den jsem padla mrtvá do postele, a ráno si dávala budík, abych mohla naběhnout do školní knihovny rovnou když otevírala v 7:30, a začít zase dělat.
Samozřejmě jsem téměř vůbec netrénovala. Ne že bych nechtěla, ale nemohla jsem si to dovolit. Měla jsem tak enormní počet věcí do školy, že i v klidu se najíst byl pro mě luxus.
Zároveň zubař po dobrání antibiotik zkonstatoval, že mi udělá operaci toho zubu znova, že je to divné, že mě to stále bolí. Když s operací začal, řekl mi, že tam nic špatného nevidí, a objednal mě k dalšímu zubaři, respektive endodondodologovi (ok, šla jsem na endodoncii), hned druhý den jsem tedy šla na další operaci a zaplatila tři miliony zlaťáků, a mohla doufat, že operace 2 bude snad poslední.
Pak už začal poslední týden školy. V pátek večer jsem letěla, ale v pondělí jsem ještě šla na dodělání zubu, čímž se snad zavřela kapitola kanálků mého předního zubu. Neskutečné. Poprvé mě s ním hospitalizovali asi 12.září, a tuhle dodělávku, poslední, jsem měla 11.prosince. Tři měsíce trápení se zubem. A to se mi zanítil, prostě z ničeho nic, přes noc. Dvě operace a xy stovek dolarů. Xy uber jízd k zubaři. Skoro měsíc antibiotik. Nejvtipnější na tom je, že vážně nevím jak a proč se to stalo. Prostě, náhoda.
Přes týden jsem pořád buď prezentovala, nebo dodělávala projekty, a poslední jsem dodělala v PÁTEK VE TŘI ODPOLEDNE. Pak jsem během následujících tří hodin rychle běžela nakoupit dárky, sbalila se a uklidila pokoj, a po šestý jsem jela na letiště. Jak krásný to byl pocit, projít security kontrolama, koupit si něco k jídlu a k pití a jen sedět na židli a čekat na letadlo...
Doma je to super pohoda. Užívám si, že nemusím nic dělat. S rodiči jsme byli na Vánoce na horách v Ramsau v Rakousku, pak u babičky, viděla jsem se se svými kamarády a dalšími příbuznými...
Tenhle článek mi přijde trochu prázdný, ale zároveň je hrozně plný. Stačí mi si vzpomenout, jak vážně ve tři odpoledne, pět hodin před odletem, finišuju poslední projekt, který mi dal učitel před dvěma dny předělat, nečekaně. A celý poslední měsíc a půl školy. Je mi skoro fyzicky špatně, když na to pomyslím, kolik práce jsem musela udělat. Zajímá mě, co dělají lidi, kteří říkají, že vejška je lehká. Mě tenhle půlrok přišel jako nejtěžší věc v životě. Ani se nemusím rozmýšlet dvakrát, když tohle píšu.
Nicméně, rozhodla jsem se, že takhle to dál nepůjde. Protože nejde zvládat stoprocentně školu-trénink-práci, a vážně jsem nepřijela do Ameriky na tři roky pracovat, rozhodla jsem se odejít z kavárny, kde jsem od jara pracovala. Bylo za tím víc důvodů, ale celkově mi dost spadl kámen ze srdce, když jsem se pro to rozhodla.
Taky jsem se rozhodla, že v životě už nechci chodit do školy a ani pracovat, jen mimochodem. (haha)
Balancovat celý rok jsem chtěla třeba až jindy, ale úplně se tomu neubráním. Mám sto chutí říct, že to byl příšerný, strašný rok. Hrozný. Srazilo mě poprvé v životě na kole auto, měla jsem dva otřesy mozku, dvě operace zubu, zlomený malíček, sešívali mi rozřízlou dlaň. A popravdě, téměř nic z toho nebylo úplně jen čistě má vina. Proč se to všechno, sakra, dělo? K tomu neskutečný nával práce ve škole.
Ale čím bych si pomohla, nadávat roku 2017, že byl totálně příšerný? Co to vlastně je, rok - komuže to chci nadávat? Nemůžu se nepřiznat, že jsem se těšila, až to konečně skončí, tenhle, rok. Prostě jsem nikdy nebyla tak psychicky a fyzicky vyčerpaná.
Nikdy jsem ale taky nepřemýšlela o tolika věcech. Přijde mi, že jsem přemýšlela o každičké malé věci, o každičké malé nebo velké pravdě, či radě, co jsem kdy dostala, nebo mě někdo naučil, kterou jsem se v životě řídila. Věděli jste třeba, že někteří Američani, když je bolí v krku, pijí co nejvíce LEDOVÉ vody? Není to největší kravina na světě? Pít se má snad horký čaj, ne? Ale tak je to se vším.
Všechno je tak relativní. A nebyla bych schopná si to uvědomit, kdybych nežila najednou ve dvou různých kulturách. Nebo kdybych neprožila rok 2017. Všechno je špatný, ...ale všechno je i dobrý. Všechno, co si myslíte, je totální pravda - ale zároveň totální kravina. Mít na věc jen jeden, svůj pohled, a neakceptovat, nebo nepřijímat žádné další, to je blbost.
Čímž neříkám, že tenhle rok nebyl totálně příšerný. Na jednu stranu, asi vážně byl, a mohla bych ho nesnášet. Ale proč bych to dělala? Jen bych sama sobě křivdila. Odmítám o tomhle roce říkat, že byl totálně nahovno. (pardon) Protože... na konci dne tu jsem pořád já, celkem celá, a mám pořád svůj milovaný mozek. Přestáli jsme to. Přestáli jsme tuhletu horskou dráhu. Je to za mnou, je prvního ledna, a já můžu zase začít od nuly.
Protože, všechno špatný může být zároveň i všechno dobrý. Jen to je těžký, vidět to i hned teď z druhé strany.
Já jen vím, že tenhle rok mě změnil asi jako žádný jiný ne. Že jsem při svých přemýšlecích chvilkách došla do míst, do kterých jsem nikdy nemyslela, že se dostanu. Že jsem si snad částečně uvědomila, kdo jsem.
Čímž samozřejmě neříkám, že vím, co chci v životě dělat, třeba. To pořád nevím. Takže se zatím řídím heslem, že nikdy už do školy chodit nebudu a pracovat taky ne.
Teď mám posledních pár dnů v Praze, a pak šupky hupky zpátky do Ameriky.
Tak jen doufám, že jste měli všichni krásné svátky, a ať je rok 2018 super sranda <3 (cokoliv si představíte pod pojmem "super sranda").
Pa pa vaše stále celá
Terka
This article is kinda funny. Firstly I was about to write it around my birthday (12/19), but it didn't work out. Then around Christmas. Then at least before 2017 was over. Now it is January 1st and I am finally writing it, but now I don't feel like writing it anymore. Because the little crazy year 2017 is gone now and I would rather leave all the stress in there.
In November after the last triathlon of the season (I wrote about it in the last article) we got some time off from training. I didn't feel like stopping training now, since most of the year I was injured or didn't train, and I didn't feel tired or exhausted, so I kind of wanted to go on with at least a little bit of training. However, I found out I couldn't. I just had no time.
I could never imagine how much time I could spend doing school work. I aimed to sleep at least seven hours in the night, because after those two concussions I got this year I decided to stop sleeping poorly (eg four hours a night, casually), but then the rest of the day I spent just doing school, school, homework, and working in a coffee shop. No social life. I had no time to think if I was happy or not, if I was homesick or not (I remember in 2016 around the middle of November I started to be homesick), if I can afford to attend this thing or that thing. Simple answer, I had no time. No time for anything.
Also, my tooth was still acting strange - the same tooth that I had surgery on at the beginning of September. There was still some pressure around it, even my nose was aching from it. So after month and half since the first surgery the dentist prescribed me another antibiotics, well so I at least didn't feel that bad that I didn't train. By the way, I was quite surprised by the way Americans treat you on antibiotics. They expect you to go to school if you are taking them - well ok, I am not in kindergarten anymore - but it is normal to start training immediately after you finish taking them, or even during taking them you are supposed to work out. You just go on with your life like you were taking no antibiotics... different country, different customs. Here in Czech Republic I was resting even a week after antibiotics, or at least most of the time the doctor told me to. What is the right thing, then? I will come to that later.
Thanksgiving Break was like a week trip to a paradise. I was so happy to quit this never ending circle of school-school-more school-visiting dentist because my tooth hurt still. I found cheap flight tickets to Fort Lauderdale and flew to see my sister and her roommate in Florida. It was beautiful, and I really enjoyed nice company, food way better than you get in the school cafeteria, not having to think about all the school stuff, see the sea and palms... and see my sister and talk in Czech language, as well, of course.
Then I don't want to bore you with my schedule of following weeks. After coming back from Florida I spent the rest of Thanksgiving in the house of my triathlon coach, at his nice place maybe two hours away from Charlotte, and then... I was so done, finishing some school projects all the time, kept writing and rewriting essays, made illustrations, animations, presentations... I felt like it was never going to end, or at least that there was no way I could make all of that on time, and also, that never in my life I spent so much time doing school. Every day dead body of mine fell into the bed and I set alarm for the morning, so I could run into the library immediately after it opened at 7:30am, and go on with the school work.
Of course I almost didn't train as well. It is not that I didn't want to. I just had so much school work to do so even eating without a rush was a kind of luxury at that time.
During that time, after finishing the antibiotics, the dentist told me he was going to do the surgery on the tooth again since it was a little strange that it kept hurting still. When he started the surgery again he stated there was nothing wrong, and that he was going to make me appointment at endodondonoblabla (ok, at endodontics), so I went there the next day and got new surgery and paid around 2204934930438409 dollars, and just hoped surgery 2 would be the final one.
Then the last week of school arrived. My flight was on Friday evening but on Monday I went to get the tooth finished. Insane. First time I ran to dentist with this tooth was on September 12 and this last finishing thing was on December 11. Three months of misery with my front tooth. It got inflammed, just like nothing, over night once. And it resulted in two surgeries and xy hundreds of dollars spent; xy ubers to dentists; and almost a month of antibiotics. The funniest thing is that I really have no clue why and how it happened. Just a random.
During the last week I kept presenting or finishing some projects, and I finally finished the last project on Friday at 3pm. Then during the next three hours, I ran to get some Christmas presents, packed, cleaned my room, and after 6pm I was headed to the airport. How great it felt to get through the security check, buy some food and water and just sit on a chair, waiting for my flight...
It is super nice at home. I am enjoying that I don't have to do anything. We went for skiing in Ramsau, Austria with my family over the Christmas, then I saw my grandparents, my friends...
This post is a little empty, but also somehow super full. It is enough for me to think how I am finishing this last project on Friday afternoon at 3pm, just five hours before my plane dispatching from Charlotte, a project my teacher told me to redo just two days ago, unexpectedly. And when I think about the last month and half of school I feel almost physically sick; when I just think about all the school work I had to do. I wonder who are those people and what they do when they say college is easy. I felt like this last half of a year was the hardest thing in my life - and I don't even have to think twice when I am typing this.
Nevertheless, I decided to make some changes because this was unbearable. Because it is not possible for me to do 100% in school and at training and at work, and well I didn't come to the US for those three years to work so I decided to quit my job at the coffee shop where I was working since last spring. There were more reasons behind this decision, but I felt so much lighter once I decided to quit.
So I also decided that I won't go to school ever again and won't work ever as well. (ha ha)
I wanted to reflect on this year later but I can't really resist to do so so I will at least a little. I feel like saying 2017 was an awful, terrible year. Insane. I got hit by a car when cycling for the first time in my life, I had two concussions, two root canal surgeries, broken pinkie, cut palm. And, actually, none of that was purely my fault. So why did it all happen? And all this school work.
But what would it help to swear about 2017, how terrible it was? Who would I be even cursing at? I cannot not admit that I was so looking forward for 2017 to be over, finally. I just have not ever been so physically and mentally drained.
But I also never thought about so many things in my life as I did this year. I felt like I was thinking and rethinking every little thing, every little or big advice I have got in my life and that I followed, about every fact someone taught me and I believed in. Did you know, for example, that some Americans, when they get a sore throat, drink as much of ICED water as possible? Isn't this the silliest thing you have ever heard? You should drink as much of a hot tea, right? But well, it is the same with everything.
Everything is so relative. And I wouldn't be able to realize that if I didn't live in two different cultures. Or if I didn't go through the year 2017. Everything is bad, but... everything is good, too. Everything you have on your mind is a complete truth - but a complete bullshit, too. To have only one, own opinion, and not to accept or recieve any others, is, a bullshit.
I am not saying this year wasn't a complete disaster. On one hand, it really was, and I could hate it. But why would I do it? I would only do wrong to myself. I refuse to refer about 2017 as a completely tremendous piece of shit (excuse me). Because... at the end of the day I am still here, quite in once, and I still have my brain. We made it through. We survived this rollercoaster. It is over, it is January 1st, and I can start from the bottom again.
Because everything bad can be everything good at the same time. It is just a little hard to see it that way, immediately.
I just know this year changed me as any other did. That during my thinking moments I went to places I would never think I could find. That maybe, at least a little, I found who I was.
I am not saying by that that I know now what I want to do in my life, for example. I still have no clue. So until then I will be following my new mantra that I will never go to school anymore and I will never work as well.
I have just last few days in Prague and then whoaaa flying back to the US.
I just hope y'all had a nice holiday and I wish your 2018 to be a super fun <3 (whatever 'super-fun' means to you)
Bye bye yours, still in one piece
tenhle semestr byl dost často o škole. Jeden z finálních projektů bylo nakreslit a napsat svojí dětskou knížku... na jedné ilustraci jsem strávila 6-8 hodin, celkem jich muselo být alespoň dvanáct, plus vymýšlení příběhu, dělání samotné knihy... a celý to stihnout v cca posledním měsíci školy, a to byl jen jeden předmět z pěti
this semester was so much about school. One of my final projects was to draw and write own children book. I spent maybe 6-8 hours drawing one illustration, and there was supposed to be at least twelve of them, plus creating the story, making the book itself... and to do all of that in less than a month, and that was just one class out of five
já a zub bychom mohli hrát v nějaké telenovele... furt samý drama to bylo
me and my tooth could be starring in some telenovela... still some drama going on with us
Thanksgiving byl zase super, jako minulý rok... nejdřív na Floridě se ségrou (kde jsme statečně pózovali v chřtánu nebezpečného aligátora před davy vystrašených kolemjdoucích)..
Thanksgiving was amazing, same as last year... at the beginning in Florida with Ani (where we also bravely posed in the throat of dangerous alligator in front of frightened crowds)...
...a pak u trenéra, kde jsem se rozhodla přispět k tradičním jídlům Díkuvzdání i něčím českým - upekla jsem borůvkové, tvarohové, a makové koláče, a dva jablečné štrúdly, a i když bych si pár věcí na svých výtvorech vytkla, všem moc chutnalo a do druhého dne bylo všechno pryč!
...and then in the house of my coach where I decided to bake something Czech so I could share it with others at the Thanksgiving lunch. I went for kolaches with poppy seed, blueberry, and cream cheese fillings, and for apple strudel... I wasn't fully satisfied but it was still yummy, and everyone thought so and the day after it was all gone!
po krásným Díkuvzdání přišel čas zas na tohlecto (=škola)
after a great Thanksgiving there was time for this crap again (=school)
pro zlepšení nálady přidávám fotku druhého letiště v/u Charlotte, tohle je letištní hala ve které zvládnete úplně vše co se vašeho letu týká, odbavíte zavazadlo, koupíte občerstvení u tohohle stolečku, odčekujete se, a projdete přes security scan. super pidi věc tohle letiště
to make the mood a little funnier again I am adding this picture of another airport in/close to Charlotte... this is the room where you can check in, check your luggage, buy food at this little table thing, and go through security scan. what a super small thingie this airport
bohužel nějakým způsobem měním světový názor na Czech Republicans...
unfortunately somehow I am changing world's opinion on Czech Republicans...
a pak konečně doma v Praze... což znamenalo KONEČNĚ HODNĚ DORTŮ, pár kafíček, svařáčků, nočních procházek Prahou, návštěvu baletního představení mladší ségry, dlouhých večerů s přáteli a rodinou...
and then finally back home in Prague... which meant, finally, A LOT OF CAKES, some coffee dates, hot wine, night walks through Prague, visiting ballet performance of my younger sister, enjoying long evening with my friends and family...
lyžovat/běžkovat/snowboardovat/běhat/dýchat v Ramsau v Rakousku je prostě nádherný, nádherný, nádherný... pokud nikdy nechcete zřít ráj na zemi, pak se Ramsau vyhněte obloukem
to ski/cross-country ski/snowboard/run/breathe in Ramsau, Austria is just beautiful, beautiful, beautiful... if you never want to see a paradise then really make sure to avoid Ramsau
mají tu dokonce i bizony!
they got even bizons!
taky mi před necelými dvěma týdny bylo 22. z toho mám pocity asi takovéhle
also I celebrated my 22nd birthday about two weeks ago. this is how I plus minus feel about it
pokud vás mé pocity o mém věku trápí, pak vám navrhuji mi třeba koupit tuhle čokoládu v Trader Joe's.. nelpím na příchuti, stačí mi, když to bude ta čtyřlibrová plus (=cca dvoukilová)
if you are worried about me since I am having such feelings about my age... then I can suggest you to buy me this chocolate at Trader Joe's, I won't be very picky about the flavour but I insist on the 4 pound plus size (=plus minus 2kg)
ale nejdůležitější je, že jsem celej tenhle rok... přežila, dokonce i s úsměvem
but the most important is that I.... survived this year, even with a smile
každý správný článek má mít aspoň jedno koťátko... tohle je floridský, bylo fakt roztomiloučký
every real post has to have at least one little kitty... this one was from Florida and it was the cutest thingie
ale pořád jsem šťastná, že můžu trénovat s těmahle kočkama, a nemůžu se dočkat, co má pro nás rok 2018 připraveného
but I am still so grateful for training and being with those girls and can't wait for what 2018 brings for us. love you!!!
dělat stojky s mladší ségrou, která je naschvál nedělá <3 jsem tak ráda zase s rodinou
to do handstands with younger sister who purposefully doesn't do them <3 I am so happy to be with my family again
